mediálna ročenka
Komunikace a mnohonásobná smrt
Miroslav Petříček
Název možná není na příliš pohled jasný, chce však především naznačit, že předmětem následující úvahy bude spíše širší kontext toho, čemu se říká komunikace.

Komunikace je dnes slovo velmi frekventované, patrně právem; tato četnost výskytu slova reflektuje ne-li nějakou "změnu paradigmatu", tedy zcela jistě nějaký posun v něm, to, že dominantní se stává nějaká jiná perspektiva, než je například perspektiva "existence", "sebevědomí" či "jazyka jako systému" neboli perspektiva "znaku".

Chápeme-li ale slovo komunikace takto, totiž jako určitou perspektivu, z níž chápeme realitu, protože ji jsme schopni určitým způsobem vůbec popsat (a neexistuje popis, který by nebyl veden nějakou perspektivou; filosofie možná v dnešní době má jedním ze svých nejdůležitějších úkolů reflektovat právě na "perspektivu" v tomto významu), tedy chápeme-li komunikaci právě tímto způsobem, pak to není slovo, nýbrž je to filosofický pojem. A je tedy třeba ještě dřív, než začneme uvažovat o komunikaci samé, předeslat stručnou úvahu o filosofickém pojmu.

Vyjdu z Gillese Deleuze, který dokonce tvrdí, že filosofie není nic jiného než tvoření pojmů. A v knize Co je filosofie? píše:

"Jednoduchý pojem neexistuje. Každý pojem má jisté složky, jimiž je definován. Má tedy určitou kombinaci. Je to mnohost, multiplicita, avšak nikoli každá mnohost má povahu pojmu. [...] Každý pojem má nepravidelný obrys, který je definován kombinací jeho složek. ..pojem má co dělat s artikulací, členěním a rozdělováním. Je to celek, poněvadž totalizuje své složky, avšak je to celek fragmentární. A pouze pod touto podmínkou může vystoupit z mentálního chaosu, jenž je mu však stále v patách a lepí se na něj, aby ho mohl znovu pohltit. [...] Každý pojem odkazuje k nějakému problému či k problémům, bez nichž by neměl smysl a které samy mohou vyvstat a být pochopeny jen spolu se svým řešením [...] ve filosofii se pojmy vytvářejí pouze jako funkce problémů."

Z celé této úvahy vyplývá několik důležitých věcí: filosofický pojem nikdy není izolovaný, odkazuje k jiným, a pouze ve vztahu k jiným má "smysl", stejně jako i ony jiné pojmy mají "smysl" jen vzhledem k němu; ke každému pojmu tedy patří určitá rovina, v níž koexistuje s jinými; tato rovina je -- uvažujeme-li o filosofickém myšlení takto obecně -- rovinou problému, která by se však neukázala, kdyby nebylo pojmů, které ji všechny určitým způsobem (právě s ohledem na určitý problém) artikulují. Ale tato struktura se do jisté míry opakuje i "uvnitř" jednoho každého pojmu: filosofický pojem je zvláštním shrnutím jinak heterogenních momentů -- takže například pojem komunikace zahrnuje v aktuálním myšlení například složky, jako je instance adresáta, adresanta, kódu, kanálu, šumu, redundance, stejně tak ale i složky, jako je "informace", "akumulace informací", atd. -- a pojem zahrnuje tyto různorodé složky tak, že je "myslí všechny naráz", jinak řečeno je pojmem jen proto, že určitým složkám dává jistou konfiguraci. Na uvedených "složkách" je ovšem patrné, že ačkoliv to jsou složky určitého pojmu, totiž pojmu komunikace, odkazují přes tento pojem k celému -- a to zcela konkrétnímu -- "problémovému poli", k němuž může patřit i pojem "modelu" či "modelování" (znamená-li totiž poznávání skutečnosti, že se snažíme akumulovat "informace", vypovídající něco o reálném světě, pak k tomu v tomto kontextu patří i to, že tyto informace získáváme vždy na základě určitých teoretických modelů), a samozřejmě musí být v tomto poli nějak implikována i zcela určitá představa o funkci komunikace (tradování informací jako podmínka možnosti kulturní paměti, ale také: informe není nějaká fakultativní charakteristika života, nýbrž naopak jeho předpoklad, boj o přežití je setrvalý zápas o získávání, ukládání a sdělování informací, k čemuž pak i patří "techniky" překládání informací z jednoho média do jiného apod.). A tak dále, a tak podobně.

Jediné, co je důležité, je to, že slova mohou být stejná, avšak jako filosofické pojmy mohou mít naprosto rozdílný "smysl", odkazovat k naprosto odlišným problémům a implikovat zcela odlišné perspektivy, z nichž popisujeme to, čemu říkáme skutečnost, dokonce mohou implikovat naprosto odlišná chápání toho, čemu říkáme skutečnost.

To ale znamená, máme-li se zabývat komunikací, že se musíme mít na pozoru už tehdy, když tohoto slova použijeme, neboť například nelze klást otázku co je komunikace?, aniž bychom si nepoložili současně otázku: jaký pojem komunikace je přiměřený konci 20. století? To jest v době, v níž tradiční novověký a moderní univerzalismus nahrazuje globalizace, jinak řečeno: v době, v níž na místo tradiční či moderní filosofie podstat/esencí nastupuje myšlení procesu/stávání/dění.

Nechci se tady pokoušet o nějakou historickou inventuru moderny, přesto ale není nezajímavé připomenout alespoň určité klíčové momenty, které mají pro naše chápání slova komunikace stále zásadní význam.

Neboť už v 18. století odkazuje pojem komunikace současně ke dvěma zcela odlišným polím, a má tedy zcela odlišné složky.

1) Komunikace je pojem, odkazující k perspektivě nezprostředkovaného sdílení (spíše než sdělování): to je pojem komunikace, který -- kulturně vzato -- patří zejména k preromantismu a do jisté míry i k romantice; zcela explicitně s ním pracuje například J.G. HERDER, třeba ve spise o "Vom Erkennen und Empfinden der menschlichen Seele" z roku 1774 anebo ještě výrazněji v "Abhandlung ueber den Ursprung der Sprache" z roku 1772. Základní východisko: řeč není něco, co by bylo lze oddělit od dějin ducha, tedy lidská evoluce je evoluce sebe sama sdělujícího ducha (proto je řeč bytostně živel dění, nic daného a hotového), vlastně řeč vytvořila člověka, učinila jej lidským, protože jakoby postavila hráz nesmírné záplavě afektů, které lze právě díky řeči reflektovat a intelektuálně osvětlovat. To ale znamená, že právě tento rozměr afektivity a emocionality je bází řeči. Proto Herder říká: "Již jako zvíře má člověk jazyk, všechny prudké pocity, duševní hnutí se bezprostředně projevují výkřikem, tónem, nečleněnými zvuky" a na této rovině spolu všechny živé bytosti KOMUNIKUJÍ, živá bytost nejen pociťuje, nýbrž "dává svému pocitu zaznít" a tento zvuk bezprostředně přejímají tyto "přírodní tóny", každý vzruch či podnět se takto okamžitě šíří celým universem živého, s bolestí každého tvora okamžitě soucítí všechno živé. To je zároveň oblast původní jednoty všeho živého, pouze relativní individuace -- základ života, protože jen díky této komunikaci se život netříští, nýbrž svou jednotu zachovává. Důležitými složkami pojmu "komunikace" jsou tedy rovněž senzibilita, dokonce tělesnost -- představa vzruchu, excitace, utrpení či radosti zde hrají klíčovou roli. A tento rozměr nemizí ani tehdy, procitne-li člověk k reflexi a k artikulované řeči, protože gesta, intonace, básnická řeč se svými inverzemi apod. stále svědčí o přítomnosti této obecné komunikace všeho živého. Kdesi v hloubce je člověk stále rezonanční deskou, kterou rozeznívá Život. Aiolova harfa. Hudba slov. MÉDIUM JE KOMUNIKACE.

2) Ale tady právě se současně objevuje pojem komunikace v druhém smyslu, totiž "sdělování informací prostřednictvím artikulovaných slov", tedy ta "komunikace", která je naopak vždy odkázána na zprostředkování, která individualizuje, separuje. Což ještě v romantice je spjato téměř s "tragickým pocitem života": s rozervaností, fragmentarizací, s absencí původní jednoty, kterou každý jazyk odkládá, tedy komunikace znamená: víme o světě stále více, ale právě tak se od něj stále vzdalujeme. Motiv, který se v různých formách objevuje od Hölderlina až k Hegelovi. MÉDIUM JE PROSTŘEDEČNOST, signum lidské konečnosti, vlastně znak Pádu.

V klasickém, novověkém a zčásti i moderním typu vědění, je tedy médium jakož i komunikace odkázaná na médium poukaz ke katastrofě, k tragickému rysu "vědění", k jeho jakoby "konstitutivní ztrátě", jež je fatálně negativní, a přece právě ona nám umožňuje "vědět". Tato dvojznačnost je obsažena i ve slově médium, které označuje či evokuje střed, cosi neutrálního (není to ani jedno ani druhé, cosi uprostřed, tedy také -- ale tady již začíná významný posun -- prostředek, čili pouhý prostředek). To, čím se stýkáme se světem či skutečností, nástroj jejího poznávání (ať ve smyslu mikroskopu, ať ve smyslu metody), a současně to, čeho pomocí pak naše znalosti o skutečnosti komunikujeme: náš vztah ke skutečnosti je zprostředkován, mezi naším poznáváním a skutečností je prostředek -- ve významu fatální trhliny, leckdy i propasti. Naše vědění je vždy zprostředkované, nikdy není přímé. Prostředek umožňuje styk se skutečností, ale tento styk je podmíněn distancí, je odkazem ke ztrátě bezprostřednosti, ztrátě nevinnosti. Zprostředkované vědění je trest. Ale vinu nenese médium, médium je neutrální, vina je metafyzická, takže v raně moderním typu vědění (ostaně ale i ve strukturalismu) se už jen bere na vědomí. A ovšemže se vědění snaží význam média redukovat, ale přitom se ocitá v dilematičnosti svých předpokladů: je-li médium "neutrum", "pouhý" nástroj, zdálo by se být snadné zbavit se ho; je-li však odkazem k tomu, že jsme odsouzeni ke zprostředkovanosti, pak je tím, co nejúporněji odolává všem snahám o destrukci.

Teze, která tvrdí "medium is message", není snahou o nějaké řešení v tomto rámci, nýbrž je naprostým odmítnutím tohoto rámce, v němž se klade i otázka po komunikaci. Napříště již není možné říkat, že vědění popisuje -- více či méně věrně -- skutečnost, nýbrž nanejvýš lze říci, že skutečnost je to, co nás nutí měnit strategie popisu, že o sobě dává vědět tam, kde si náhle a samozřejmě i prostřednictvím komunikace -- uvědomujeme, že jeden typ popisu nestačí stejně jako nelze vystačit s jediným paradigmatem. Řekneme-li však, že skutečnost je to, co nás nutí měnit paradigmata a strategie popisu, nelze říci ani to, že naše vědění je zprostředkované, ani to, že naše vědění je bezprostřední. Naopak ale můžeme říci: "medium is message".

Samozřejmě, tento druhý význam pojmu komunikace je zejména pro moderní dobu určující, vlastně se znovu vrací spolu s tím, čemu se říká "linguistic turn".

Zjednodušuji, abych se rychleji dostal kupředu, a toto jsou do jisté míry odkazy k "historickým pojmům" komunikace, které odsouvá stranou teprve teze o "médiu, které je samo zprávou". Velmi svízelné by ale bylo hledat odpověď na otázku, zda tyto dva historické "pojmy" (totiž komunikace jako sdílení a komunikace jako zprostředkovanost) zanikly a byly vystřídány nějakým novým, anebo zda nová konfigurace pojmu komunikace přece jen, byť v nové kombinaci a v jiném poli, nepodržuje rovněž něco z těchto historických představ.

Pokusím se uvést elementární případ. Čteme-li Gibsonova Neuromancera, můžeme tu a tam narazit na místa, která vzbuzují pozornost, třeba tam, kde autor o hlavním hrdinovi, kovbojovi kyberprostoru říká, že byl takřka permanentně

"...napojen na standardní kyberprostorovou mašinu, která promítala jeho odtělesněné vědomí do konsenzuální halucinace jménem matrix" [7/11-12],

a zejména musí náš zájem vzbudit to, jakým způsobem se zde popisuje ona zvláštní entita, zvaná matrix:

"Kyberprostor. Sdílená halucinace každý den pociťovaná miliardami oprávněných operátorů všech národů, dětmi, které se učí základům matematiky ...Grafická reprezentace dat abstrahovaných z bank všech počítačů lidského systému. Nedomyslitelná komplexnost. Linie světla seřazené v neprostoru mysli, shluky a souhvězdí dat...". Unthinkable complexity. [46-47/67]

To, o čem je řeč ("matrix") je vzhledem k historickým modelům komunikace a média podivně dvojznačné, rekonfiguruje některé složky pojmů tradičních, ale tyto nové pojmy (matrix, kyberprostor, simulace, virtualita apod.) patří do naprosto odlišného pole. Ona neodmyslitelná komplexnost vztahů, tato "rhizomatická struktura" kyberprostoru zcela jistě připouští "herderovské" sdílení informací (mozek je přímo propojen s počítačem, a tedy je přímo pohroužen do "reality virtuální reality", neuronová síť "rezonuje" se sítí informační), přitom však metaforika, kterou lze něco takového vyjádřit, se současně dovolává dvou zcela protikladných pólů: netělesnosti komplexity a zároveň "tělesnosti" "pohroužené" mysli v této komplexitě: to by bylo lze nazvat paradoxem nezprostředkované receptivity. Mysl komunikuje v síti jako "nehmotné" tělo (tělo proto, protože mysl vnímá, pociťuje, ztrácí a nalézá orientaci v tomto "neprostoru", naráží na překážky a může být dokonce zničena). Anebo by to také bylo lze přiblížit pojmem, s nímž pracuje současná kognitivní filosofie, totiž Varelovým pojmem EMBODIED MIND, který implikuje jiný než klasický pojem komunikace.

To ale znamená: komunikaci bude teď možné chápat jako sdílení spíše než sdělování, takže se v jiné perspektivě do jisté míry v současném myšlení znovu objeví ona jednota všeho živého, ale aby to bylo možné, bude třeba vypracovat jiný pojem tělesnosti (především takový, který ve svých "složkách" neimplikuje dualismus duše a těla). Ve filosofii 20. století to znamená nový zájem o Bergsona, pozornost, která se věnuje Whiteheadovi, a ovšem do jisté míry i "záchrana fenomenologie" navázáním na Merleau-Pontyho, neboť i u něho se setkáváme jednak s komunikací jako sdílením, jednak s tělesností ve významu současně materiálním i nemateriálním. Alespoň jako ilustraci uvedu toto větu z jeho spisu o Viditelném a neviditelném: "to, co nazýváme viditelnem, je pregnantní kvalita jisté textury, povrch hloubky, řez v hutném bytí..." (čes. str. 133).

Neboť tělo, "chair" je u Merleau-Pontyho všechno pociťovatelné jakožto jeho látka (látka, která vše nese, která všemu dává jednoty a která dovoluje komunikaci, která není překlenutím distance, nýbrž pohybem v jednolité látce světa). Ještě jeden velmi charakteristický citát z Merleau-Pontyho:

"... jestliže tělo vidí a dotýká se, pak nikoli proto, že má viditelné věci před sebou jako nějaké objekty: ty jsou kolem něj, pronikají dokonce dovnitř něj, jsou v něm, zvnějšku i zevnitř vystýlají jeho pohledy i jeho ruce. Dotýká-li se jich a vidí-li je, pak jen proto, že pochází ze stejného rodu, že samo je viditelné a dotýkatelné a že svého bytí používá jako nástroje účasti na jejich bytí, že každé z obou je archetypem toho druhého, že tělo náleží k řádu věcí a tělesnost je univerzální látka světa." (134)

Komunikace a médium jsou vlastně jedno a totéž, komunikace je dokonce už samo vidění, komunikace je podmínkou jeho možnosti: pohled, který věci jakoby objímá, obestírá, věci neskrývá, nýbrž tím, že je obestírá a obaluje je naopak pro pohled) odhaluje. Merleau-Ponty sám v rozpacích poznamenává, že pro tuto látku, pro tuto tělesnost nemá filosofie jméno, a proto ji někdy označuje také jako živelné bytí anebo jako živel. A to právě je ona dimenze univerzální komunikace, poslední jednota života.

Ale v kontextu tohoto pojmu komunikace se vlastně pohybuje i kognitivní filosofie se svými pojmy embodied cognition a enactment, třebaže perspektivou, ze které popisuje svět kognitivní filosofie, není nějaká bergsonovská představa Života a životního vzmachu, nýbrž komplexita otevřeného systému, jeho autopoietičnost, tedy pojem autoregulace a autoorganizace, čímž se míní: spontánní emergence nových struktur a nových forem chování v otevřených systémech značně vzdálených rovnovážnému stavu, pro které je charakteristická zejména vnitřní zpětná vazba a které lze matematicky popisovat pouze nelineárními rovnicemi.

Umberto MATURANA se snaží vyjádřit totéž, když tvrdí: živé systémy jsou (eo ipso) systémy kognitivní, život jakožto proces/dění/stávání je proces of cognition, čímž se míní například to, že vnímání/percepci je teď třeba chápat jako tvoření stále nových vztahů mezi "prvky" komplexního, sebeorganizujícího se, tedy autopoietického systému, což souvisí s tím, že proces se chápe jako dění, jímž živé systémy ustavičně produkují (a nikoli zachovávají) vlastní identitu, a proto také jsou nazývány autonomními. Jsou v jistém smyslu uzavřené (majíce vlastní identitu), ale v jiném smyslu jsou také otevřené (z jejich prostředí k nim neustále proudí "látka", "energie", kterou přeměňují).

Myslím, že není třeba dalších komentářů k tomu, že toto je pole, v němž je situován i pojem komunikace, jehož všechny složky teď ale odkazují nikoli k systému, nýbrž procesu, a to ve zvláštní dvojznačnosti, pokud jde o protiklad uzavřenost/otevřenost, takže nelze mluvit ani o bezprostřednosti, ale ani o prostředkování (např. ve vztzahu systému k jeho prostředí, které je vždy prostředím vlastním tomuto systému, a komunikace, čili styk je obousměrný -- dotýkat se a být dotýkán je jedno a totéž, ač zůstává implikován rozdíl aktivity a pasivity.

Jak ale teď myslet to, co ke komunikaci patří, totiž smysl? Smysl je teď nikoli možné, nýbrž nezbytné myslet na základě změny, a tedy také na základě "ne-roz-poznatelnosti" (to, co v tradičním paradigmatu implikuje "nekomunikovatelnost"), tedy na základě prezentace, a nikoli re-prezentace. I to je nějak zahrnuto v tezi, která říká: řád se rodí z fluktuací.

Co tedy patří k pojmu smyslu? Sebeorganizující se systém v určitém okamžiku dosahuje stavu, v němž se předvídatelnost jeho chování hroutí, systém v tomto kritickém bodě nejen může, nýbrž musí volit z mnoha alternativ, a také -- skutečně -- náhle (a neočekávaně) přechází do nového stavu (ocitl se na kraji zhroucení, tedy musel něco udělat, aby zachránil svou ztracenou rovnováhu, řečeno jednodušeji), kterýžto nový vztah může mít úplně jiné vlastnosti než měl předtím. Stručně: živý systém uskutečnil náhlý skok do složitějšího uspořádání (a to právě je také ona autoorganizace, totiž produkce vlastní identity), ale potom lze právě tento náhlý skok (=změnu) chápat jako smysl.

Zjevně to není nějaká abstraktní myšlenková konstrukce, neboť tomu velmi dobře rozumíme -- a jak je přízněčné, rozumíme tomu právě na základě vlastní tělesné zkušenosti: jdu po známé cestě a najednou změním směr, čímž ale TEPRVE něco takového jako SMĚR USTAVÍM : teď jdu skutečně někam (právě proto jsem odbočil z cesty, po které jdu již po několikáté): teprve tato změna to je,. co dává mému pohybování smysl (proto lze říci: teprve teď jdu "někam"), takže -- když tuto zkušenost zobecníme, je možné říci: směr/smysl je jenom tam, kde byl ustaven původní ODCHYLKOU. A proto tvrdím: v tomto poli (do něhož patří i zcela současný pojem komunikace) je pojem smyslu nesrozumitelný bez možnosti tělesného (nějak smyslového) zakoušení smyslu pro směr, smyslu jakožto změny směru.

Šel bych dokonce až tak daleko, že něco takového bych uváděl jako příklad pro to, co Varela nazývá EMBODIED COGNITION. A když dodám, že odbočuji proto, protože tam někde je něco, co mne zaujalo a na co se chci podívat (a proto odbočuji, měním směr), potom lze říci, že ani pojem cognition není tak neutrální, jak se zdá, neboť je zřejmé, že spíše než k "knowledge" (poznávání) odkazuje k "understanding" (porozumění světu), neboli, jak by se dalo říci archaickou češtinou: není to poznávání světa, nýbrž jeho seznávání (seznamování se se světem -- a to v oboustranné komunikaci s ním, jež pak pokračuje v každé komunikaci o světě, ať už řečí, obrazem anebo čímkoli jiným -- třeba mlčením). Význam pojmu "smysl" má blízko k tomu, co označujeme jako relevanci: jen tehdy, pokud nás něco zaujme (podnítí naši pozornost tak, že se cítíme být afikováni, dotčeni -- což je jeden pól komunikace, cesta od prostředí k nám), jen potud něco spatříme a snažíme se "komunikovat" druhým: událost, kterou by v anglištině vskutku nebylo možné nazvat jinak než enactment (of something) out of background, a je jasné, že vnímání, seznávání a poznávání je vždy embodied action.

V této verzi kognitivní filosofie je pojem komunikace spíše implikován. Naproti tomu u takového Whiteheada je již téměř explicitní, jakkoli časově je Whiteheadova kosmologie mnohem starší (a explicitní je zde "komunikace" možná právě proto, že Whitehead se skutečně snažil vypracovat moderní kosmologii). To je téma, jemuž se nemohu věnovat detailně, a proto se pomalu začnu blížit úvahám shrnujícím a závěrečným, které se týkají filosofického pojmu komunikace.

Aniž by totiž bylo nutné podnikat exkurs do Deleuzovy rhizomatiky, je zřejmé, že pojem komunikace implikuje v současném myšlení především vztah, dokonce síť vztahů, avšak současně s tím i dění/stávání, které není strukturováno (organizováno, regulováno) principem, nýbrž limitou či limitami tohoto dění (bod, k němuž je systém vztažen, jehož však nikdy nemůže doáhnout, nemá-li se zhroutit). Komunikace je tedy především dějící se pole vztahů, které se stále znovu aktualizují, aniž však spolu kdy všechny možné aktualizace přestávají v tomto poli komunikovat. To, co se komunikuje, to jest smysl, jsou jakoby události na povrchu tohoto dějícího se pole, vznikající vždy tehdy, snažím-li se konfigurovat určité vztahy do podoby informací. Ale ony události na povrchu spolu neustále rezonují, interferují, ruší se a zesilují.

Zbývá už jen říci, proč jsem jako název této úvahy zvolil titul Komunikace a mnohonásobná smrt.

Přiznám se, že mne k tomu inspiroval jednak film Toma Tykwera Lola běží o život a jednak Jean Francois Lyotard. Tykwerův film je totiž mnohem zajímavější, než se na první pohled zdá, a rozhodně v něm nejde jen o nějakou postmoderní hru s možnostmi. Což ví každý fanda počítačových her, který je okamžitě doma, protože pozná, že Lola je jeho "avatar". Má splnit určitý úkol v určitém čase v neznámém prostředí s neznámými parametry. První pokus (jak právě dobře vědí všichni zkušení hráči počítačových her) je pouze seznamovací a k úspěchu vede jen náhodou (anebo proto, že hra je příliš jednoduchá). Při druhém se hráč snaží být chytřejší a ví, čemu se vyhnout: Lola sice na začátku zakopne, ale potom čas dohání, téměř se setká s bezdomovcem (o kterém ale nic neví) a u supermarketu je nakonec o chvíli dřív; sice už umí zacházet se zbraní, ale pořád to ještě není ono. Teprve při třetím pokusu zvládne celou cestu tak, jak je třeba -- ale to, že uspěje, je nakonec stejně jen věc náhody a zcela nepředvídatelné shody okolností: dokázala se sice vyhnout překážkám, jenže právě tím spustila zcela nečekaný mechanismus, který z předchozích dvou pokusů nebylo lze tušit a který -- ironicky -- vyústí v úspěch dokonce dvojnásobný. Teorie modelování, kterou tento film rovněž připomíná, říká, že modely vytváříme proto, aby v tom, co chápeme jako realitu, umíraly spíše naše teorie než naše těla. To ale znamená, že dovedeme dokonce modelovat i různé verze vlastní smrti.

V prostoru komunikace, který se vytvořil jako efekt složitosti našeho světa, jsme tedy s to překračovat dokonce i zdánlivě nepřekročitelné hranice vlastní individuální existence.

Když Jen Francois Lyotard uvažuje o dnešním chápání hmoty/energie, dochází k tomuto závěru:

"Dík současné technovědě došel člověk k poznání, že nemá monopol na ducha, to jest na vývoj ke komplexitě, že komplexita není jako nějaký osud vepsána ve hmotě, nýbrž že je v ní možná a že vývoj k ní nastal náhodně, ač pochopitelným způsobem, již před ním. A zejména pochopil, že jeho vlastní věda je komplexifikace hmoty, v níž se energie jakoby sama reflektuje, aniž by na tom měl člověk nějakou účast. A tedy že se nemůže pokládat ani za původ ani za výsledek, nýbrž za transformátora, který svou technovědou, svým uměním, svým ekonomickým vývojem, svou kulturou jakož i jejich schopností paměti zajišťuje suplementaci této komplexity v universu." (L'inhumain, "Čas, dnes.")

Ačkoliv se to nezdá, vrací se vlastně Lyotard k nové verzi Leibnizovy Monadologie (jako k jedné z klasických podob staré filosofické teorie komunikace), čtené očima Henri Bergsona (jiná její podoba, tentokrát ovlivněná biologií). V procesu komplexity se naše individualita stává momentem toho, co Lyotard nazývá "expandující monádou", jejíž paměť, a tedy i virtuální pole života se díky komplexní komunikaci stávají transindividuálními.

"Elektronická a informační síť, jež se šíří po celé zemi, vede ke zrodu globální schopnosti paměti v kosmickém měřítku, která nemá žádný protějšek v tradičních kulturách. Paradox, jejž tato paměť implikuje, spočívá v tom, že nakonec není ničí pamětí. Avšak tento "nikdo" v tomto případě znamená, že tělo, jež je nositelem této paměti, není již tělem pozemským. Počítače jsou schopné syntetizovat stále více (současných) časů, takže Leibniz by mohl říci, že plodí monádu mnohem "úplnější", než jakou by kdy lidstvo mohlo být." (L'inhumain. "Čas, dnes.")

A přece: Tykwerův film nakonec ukazuje, že rostoucí komplexita komunikace, paměť s nepředstavitelnou kapacitou, a tedy i s nepředstavitelnou schopností předvídání, naprosto není s to neutralizovat události. To, co se v tomto poli globální komunikace stává složitějším, je naopak sama kontingence.
Miroslav Petříček