|
|
|
|
|
|
Komunikace a mnohonásobná smrt
Miroslav Petříček
Název možná není na příliš pohled jasný, chce však především
naznačit, že předmětem následující úvahy bude spíše širší
kontext toho, čemu se říká komunikace.
Komunikace je dnes slovo velmi frekventované, patrně právem;
tato četnost výskytu slova reflektuje ne-li nějakou "změnu
paradigmatu", tedy zcela jistě nějaký posun v něm,
to, že dominantní se stává nějaká jiná perspektiva, než
je například perspektiva "existence", "sebevědomí"
či "jazyka jako systému" neboli perspektiva
"znaku".
Chápeme-li ale slovo komunikace takto, totiž jako určitou
perspektivu, z níž chápeme realitu, protože ji jsme schopni
určitým způsobem vůbec popsat (a neexistuje popis, který
by nebyl veden nějakou perspektivou; filosofie možná v
dnešní době má jedním ze svých nejdůležitějších úkolů
reflektovat právě na "perspektivu" v tomto významu),
tedy chápeme-li komunikaci právě tímto způsobem, pak to
není slovo, nýbrž je to filosofický pojem. A je tedy třeba
ještě dřív, než začneme uvažovat o komunikaci samé, předeslat
stručnou úvahu o filosofickém pojmu.
Vyjdu z Gillese Deleuze, který dokonce tvrdí, že filosofie
není nic jiného než tvoření pojmů. A v knize Co je filosofie?
píše: "Jednoduchý pojem neexistuje. Každý
pojem má jisté složky, jimiž je definován. Má tedy určitou
kombinaci. Je to mnohost, multiplicita, avšak nikoli každá
mnohost má povahu pojmu. [...] Každý pojem má nepravidelný
obrys, který je definován kombinací jeho složek. ..pojem
má co dělat s artikulací, členěním a rozdělováním. Je
to celek, poněvadž totalizuje své složky, avšak je to
celek fragmentární. A pouze pod touto podmínkou může vystoupit
z mentálního chaosu, jenž je mu však stále v patách a
lepí se na něj, aby ho mohl znovu pohltit. [...] Každý
pojem odkazuje k nějakému problému či k problémům, bez
nichž by neměl smysl a které samy mohou vyvstat a být
pochopeny jen spolu se svým řešením [...] ve filosofii
se pojmy vytvářejí pouze jako funkce problémů."
Z celé této úvahy vyplývá několik důležitých věcí: filosofický
pojem nikdy není izolovaný, odkazuje k jiným, a pouze
ve vztahu k jiným má "smysl", stejně jako i
ony jiné pojmy mají "smysl" jen vzhledem k němu;
ke každému pojmu tedy patří určitá rovina, v níž koexistuje
s jinými; tato rovina je -- uvažujeme-li o filosofickém
myšlení takto obecně -- rovinou problému, která by se
však neukázala, kdyby nebylo pojmů, které ji všechny určitým
způsobem (právě s ohledem na určitý problém) artikulují.
Ale tato struktura se do jisté míry opakuje i "uvnitř"
jednoho každého pojmu: filosofický pojem je zvláštním
shrnutím jinak heterogenních momentů -- takže například
pojem komunikace zahrnuje v aktuálním myšlení například
složky, jako je instance adresáta, adresanta, kódu, kanálu,
šumu, redundance, stejně tak ale i složky, jako je "informace",
"akumulace informací", atd. -- a pojem zahrnuje
tyto různorodé složky tak, že je "myslí všechny naráz",
jinak řečeno je pojmem jen proto, že určitým složkám dává
jistou konfiguraci. Na uvedených "složkách"
je ovšem patrné, že ačkoliv to jsou složky určitého pojmu,
totiž pojmu komunikace, odkazují přes tento pojem k celému
-- a to zcela konkrétnímu -- "problémovému poli",
k němuž může patřit i pojem "modelu" či "modelování"
(znamená-li totiž poznávání skutečnosti, že se snažíme
akumulovat "informace", vypovídající něco o
reálném světě, pak k tomu v tomto kontextu patří i to,
že tyto informace získáváme vždy na základě určitých teoretických
modelů), a samozřejmě musí být v tomto poli nějak implikována
i zcela určitá představa o funkci komunikace (tradování
informací jako podmínka možnosti kulturní paměti, ale
také: informe není nějaká fakultativní charakteristika
života, nýbrž naopak jeho předpoklad, boj o přežití je
setrvalý zápas o získávání, ukládání a sdělování informací,
k čemuž pak i patří "techniky" překládání informací
z jednoho média do jiného apod.). A tak dále, a tak podobně.
Jediné, co je důležité, je to, že slova mohou být stejná,
avšak jako filosofické pojmy mohou mít naprosto rozdílný
"smysl", odkazovat k naprosto odlišným problémům
a implikovat zcela odlišné perspektivy, z nichž popisujeme
to, čemu říkáme skutečnost, dokonce mohou implikovat naprosto
odlišná chápání toho, čemu říkáme skutečnost.
To ale znamená, máme-li se zabývat komunikací, že se musíme
mít na pozoru už tehdy, když tohoto slova použijeme, neboť
například nelze klást otázku co je komunikace?, aniž bychom
si nepoložili současně otázku: jaký pojem komunikace je
přiměřený konci 20. století? To jest v době, v níž tradiční
novověký a moderní univerzalismus nahrazuje globalizace,
jinak řečeno: v době, v níž na místo tradiční či moderní
filosofie podstat/esencí nastupuje myšlení procesu/stávání/dění.
Nechci se tady pokoušet o nějakou historickou inventuru
moderny, přesto ale není nezajímavé připomenout alespoň
určité klíčové momenty, které mají pro naše chápání slova
komunikace stále zásadní význam.
Neboť už v 18. století odkazuje pojem komunikace současně
ke dvěma zcela odlišným polím, a má tedy zcela odlišné
složky.
1) Komunikace je pojem, odkazující k perspektivě nezprostředkovaného
sdílení (spíše než sdělování): to je pojem komunikace,
který -- kulturně vzato -- patří zejména k preromantismu
a do jisté míry i k romantice; zcela explicitně s ním
pracuje například J.G. HERDER, třeba ve spise o "Vom
Erkennen und Empfinden der menschlichen Seele" z
roku 1774 anebo ještě výrazněji v "Abhandlung ueber
den Ursprung der Sprache" z roku 1772. Základní východisko:
řeč není něco, co by bylo lze oddělit od dějin ducha,
tedy lidská evoluce je evoluce sebe sama sdělujícího ducha
(proto je řeč bytostně živel dění, nic daného a hotového),
vlastně řeč vytvořila člověka, učinila jej lidským, protože
jakoby postavila hráz nesmírné záplavě afektů, které lze
právě díky řeči reflektovat a intelektuálně osvětlovat.
To ale znamená, že právě tento rozměr afektivity a emocionality
je bází řeči. Proto Herder říká: "Již jako zvíře
má člověk jazyk, všechny prudké pocity, duševní hnutí
se bezprostředně projevují výkřikem, tónem, nečleněnými
zvuky" a na této rovině spolu všechny živé bytosti
KOMUNIKUJÍ, živá bytost nejen pociťuje, nýbrž "dává
svému pocitu zaznít" a tento zvuk bezprostředně přejímají
tyto "přírodní tóny", každý vzruch či podnět
se takto okamžitě šíří celým universem živého, s bolestí
každého tvora okamžitě soucítí všechno živé. To je zároveň
oblast původní jednoty všeho živého, pouze relativní individuace
-- základ života, protože jen díky této komunikaci se
život netříští, nýbrž svou jednotu zachovává. Důležitými
složkami pojmu "komunikace" jsou tedy rovněž
senzibilita, dokonce tělesnost -- představa vzruchu, excitace,
utrpení či radosti zde hrají klíčovou roli. A tento rozměr
nemizí ani tehdy, procitne-li člověk k reflexi a k artikulované
řeči, protože gesta, intonace, básnická řeč se svými inverzemi
apod. stále svědčí o přítomnosti této obecné komunikace
všeho živého. Kdesi v hloubce je člověk stále rezonanční
deskou, kterou rozeznívá Život. Aiolova harfa. Hudba slov.
MÉDIUM JE KOMUNIKACE.
2) Ale tady právě se současně objevuje pojem komunikace
v druhém smyslu, totiž "sdělování informací prostřednictvím
artikulovaných slov", tedy ta "komunikace",
která je naopak vždy odkázána na zprostředkování, která
individualizuje, separuje. Což ještě v romantice je spjato
téměř s "tragickým pocitem života": s rozervaností,
fragmentarizací, s absencí původní jednoty, kterou každý
jazyk odkládá, tedy komunikace znamená: víme o světě stále
více, ale právě tak se od něj stále vzdalujeme. Motiv,
který se v různých formách objevuje od Hölderlina až k
Hegelovi. MÉDIUM JE PROSTŘEDEČNOST, signum lidské konečnosti,
vlastně znak Pádu.
V klasickém, novověkém a zčásti i moderním typu vědění,
je tedy médium jakož i komunikace odkázaná na médium poukaz
ke katastrofě, k tragickému rysu "vědění", k
jeho jakoby "konstitutivní ztrátě", jež je fatálně
negativní, a přece právě ona nám umožňuje "vědět".
Tato dvojznačnost je obsažena i ve slově médium, které
označuje či evokuje střed, cosi neutrálního (není to ani
jedno ani druhé, cosi uprostřed, tedy také -- ale tady
již začíná významný posun -- prostředek, čili pouhý prostředek).
To, čím se stýkáme se světem či skutečností, nástroj jejího
poznávání (ať ve smyslu mikroskopu, ať ve smyslu metody),
a současně to, čeho pomocí pak naše znalosti o skutečnosti
komunikujeme: náš vztah ke skutečnosti je zprostředkován,
mezi naším poznáváním a skutečností je prostředek -- ve
významu fatální trhliny, leckdy i propasti. Naše vědění
je vždy zprostředkované, nikdy není přímé. Prostředek
umožňuje styk se skutečností, ale tento styk je podmíněn
distancí, je odkazem ke ztrátě bezprostřednosti, ztrátě
nevinnosti. Zprostředkované vědění je trest. Ale vinu
nenese médium, médium je neutrální, vina je metafyzická,
takže v raně moderním typu vědění (ostaně ale i ve strukturalismu)
se už jen bere na vědomí. A ovšemže se vědění snaží význam
média redukovat, ale přitom se ocitá v dilematičnosti
svých předpokladů: je-li médium "neutrum", "pouhý"
nástroj, zdálo by se být snadné zbavit se ho; je-li však
odkazem k tomu, že jsme odsouzeni ke zprostředkovanosti,
pak je tím, co nejúporněji odolává všem snahám o destrukci.
Teze, která tvrdí "medium is message", není
snahou o nějaké řešení v tomto rámci, nýbrž je naprostým
odmítnutím tohoto rámce, v němž se klade i otázka po komunikaci.
Napříště již není možné říkat, že vědění popisuje -- více
či méně věrně -- skutečnost, nýbrž nanejvýš lze říci,
že skutečnost je to, co nás nutí měnit strategie popisu,
že o sobě dává vědět tam, kde si náhle a samozřejmě i
prostřednictvím komunikace -- uvědomujeme, že jeden typ
popisu nestačí stejně jako nelze vystačit s jediným paradigmatem.
Řekneme-li však, že skutečnost je to, co nás nutí měnit
paradigmata a strategie popisu, nelze říci ani to, že
naše vědění je zprostředkované, ani to, že naše vědění
je bezprostřední. Naopak ale můžeme říci: "medium
is message".
Samozřejmě, tento druhý význam pojmu komunikace je zejména
pro moderní dobu určující, vlastně se znovu vrací spolu
s tím, čemu se říká "linguistic turn".
Zjednodušuji, abych se rychleji dostal kupředu, a toto
jsou do jisté míry odkazy k "historickým pojmům"
komunikace, které odsouvá stranou teprve teze o "médiu,
které je samo zprávou". Velmi svízelné by ale bylo
hledat odpověď na otázku, zda tyto dva historické "pojmy"
(totiž komunikace jako sdílení a komunikace jako zprostředkovanost)
zanikly a byly vystřídány nějakým novým, anebo zda nová
konfigurace pojmu komunikace přece jen, byť v nové kombinaci
a v jiném poli, nepodržuje rovněž něco z těchto historických
představ.
Pokusím se uvést elementární případ. Čteme-li Gibsonova
Neuromancera, můžeme tu a tam narazit na místa, která
vzbuzují pozornost, třeba tam, kde autor o hlavním hrdinovi,
kovbojovi kyberprostoru říká, že byl takřka permanentně
"...napojen na standardní kyberprostorovou
mašinu, která promítala jeho odtělesněné vědomí do konsenzuální
halucinace jménem matrix" [7/11-12],
a zejména musí náš zájem vzbudit to, jakým způsobem se
zde popisuje ona zvláštní entita, zvaná matrix:
"Kyberprostor. Sdílená halucinace každý den pociťovaná
miliardami oprávněných operátorů všech národů, dětmi,
které se učí základům matematiky ...Grafická reprezentace
dat abstrahovaných z bank všech počítačů lidského systému.
Nedomyslitelná komplexnost. Linie světla seřazené v neprostoru
mysli, shluky a souhvězdí dat...". Unthinkable complexity.
[46-47/67]
To, o čem je řeč ("matrix") je vzhledem k historickým
modelům komunikace a média podivně dvojznačné, rekonfiguruje
některé složky pojmů tradičních, ale tyto nové pojmy (matrix,
kyberprostor, simulace, virtualita apod.) patří do naprosto
odlišného pole. Ona neodmyslitelná komplexnost vztahů,
tato "rhizomatická struktura" kyberprostoru
zcela jistě připouští "herderovské" sdílení
informací (mozek je přímo propojen s počítačem, a tedy
je přímo pohroužen do "reality virtuální reality",
neuronová síť "rezonuje" se sítí informační),
přitom však metaforika, kterou lze něco takového vyjádřit,
se současně dovolává dvou zcela protikladných pólů: netělesnosti
komplexity a zároveň "tělesnosti" "pohroužené"
mysli v této komplexitě: to by bylo lze nazvat paradoxem
nezprostředkované receptivity. Mysl komunikuje v síti
jako "nehmotné" tělo (tělo proto, protože mysl
vnímá, pociťuje, ztrácí a nalézá orientaci v tomto "neprostoru",
naráží na překážky a může být dokonce zničena). Anebo
by to také bylo lze přiblížit pojmem, s nímž pracuje současná
kognitivní filosofie, totiž Varelovým pojmem EMBODIED
MIND, který implikuje jiný než klasický pojem komunikace.
To ale znamená: komunikaci bude teď možné chápat jako
sdílení spíše než sdělování, takže se v jiné perspektivě
do jisté míry v současném myšlení znovu objeví ona jednota
všeho živého, ale aby to bylo možné, bude třeba vypracovat
jiný pojem tělesnosti (především takový, který ve svých
"složkách" neimplikuje dualismus duše a těla).
Ve filosofii 20. století to znamená nový zájem o Bergsona,
pozornost, která se věnuje Whiteheadovi, a ovšem do jisté
míry i "záchrana fenomenologie" navázáním na
Merleau-Pontyho, neboť i u něho se setkáváme jednak s
komunikací jako sdílením, jednak s tělesností ve významu
současně materiálním i nemateriálním. Alespoň jako ilustraci
uvedu toto větu z jeho spisu o Viditelném a neviditelném:
"to, co nazýváme viditelnem, je pregnantní kvalita
jisté textury, povrch hloubky, řez v hutném bytí..."
(čes. str. 133).
Neboť tělo, "chair" je u Merleau-Pontyho všechno
pociťovatelné jakožto jeho látka (látka, která vše nese,
která všemu dává jednoty a která dovoluje komunikaci,
která není překlenutím distance, nýbrž pohybem v jednolité
látce světa). Ještě jeden velmi charakteristický citát
z Merleau-Pontyho: "... jestliže tělo vidí
a dotýká se, pak nikoli proto, že má viditelné věci před
sebou jako nějaké objekty: ty jsou kolem něj, pronikají
dokonce dovnitř něj, jsou v něm, zvnějšku i zevnitř vystýlají
jeho pohledy i jeho ruce. Dotýká-li se jich a vidí-li
je, pak jen proto, že pochází ze stejného rodu, že samo
je viditelné a dotýkatelné a že svého bytí používá jako
nástroje účasti na jejich bytí, že každé z obou je archetypem
toho druhého, že tělo náleží k řádu věcí a tělesnost je
univerzální látka světa." (134)
Komunikace a médium jsou vlastně jedno a totéž, komunikace
je dokonce už samo vidění, komunikace je podmínkou jeho
možnosti: pohled, který věci jakoby objímá, obestírá,
věci neskrývá, nýbrž tím, že je obestírá a obaluje je
naopak pro pohled) odhaluje. Merleau-Ponty sám v rozpacích
poznamenává, že pro tuto látku, pro tuto tělesnost nemá
filosofie jméno, a proto ji někdy označuje také jako živelné
bytí anebo jako živel. A to právě je ona dimenze univerzální
komunikace, poslední jednota života.
Ale v kontextu tohoto pojmu komunikace se vlastně pohybuje
i kognitivní filosofie se svými pojmy embodied cognition
a enactment, třebaže perspektivou, ze které popisuje svět
kognitivní filosofie, není nějaká bergsonovská představa
Života a životního vzmachu, nýbrž komplexita otevřeného
systému, jeho autopoietičnost, tedy pojem autoregulace
a autoorganizace, čímž se míní: spontánní emergence nových
struktur a nových forem chování v otevřených systémech
značně vzdálených rovnovážnému stavu, pro které je charakteristická
zejména vnitřní zpětná vazba a které lze matematicky popisovat
pouze nelineárními rovnicemi.
Umberto MATURANA se snaží vyjádřit totéž, když tvrdí:
živé systémy jsou (eo ipso) systémy kognitivní, život
jakožto proces/dění/stávání je proces of cognition, čímž
se míní například to, že vnímání/percepci je teď třeba
chápat jako tvoření stále nových vztahů mezi "prvky"
komplexního, sebeorganizujícího se, tedy autopoietického
systému, což souvisí s tím, že proces se chápe jako dění,
jímž živé systémy ustavičně produkují (a nikoli zachovávají)
vlastní identitu, a proto také jsou nazývány autonomními.
Jsou v jistém smyslu uzavřené (majíce vlastní identitu),
ale v jiném smyslu jsou také otevřené (z jejich prostředí
k nim neustále proudí "látka", "energie",
kterou přeměňují).
Myslím, že není třeba dalších komentářů k tomu, že toto
je pole, v němž je situován i pojem komunikace, jehož
všechny složky teď ale odkazují nikoli k systému, nýbrž
procesu, a to ve zvláštní dvojznačnosti, pokud jde o protiklad
uzavřenost/otevřenost, takže nelze mluvit ani o bezprostřednosti,
ale ani o prostředkování (např. ve vztzahu systému k jeho
prostředí, které je vždy prostředím vlastním tomuto systému,
a komunikace, čili styk je obousměrný -- dotýkat se a
být dotýkán je jedno a totéž, ač zůstává implikován rozdíl
aktivity a pasivity.
Jak ale teď myslet to, co ke komunikaci patří, totiž smysl?
Smysl je teď nikoli možné, nýbrž nezbytné myslet na základě
změny, a tedy také na základě "ne-roz-poznatelnosti"
(to, co v tradičním paradigmatu implikuje "nekomunikovatelnost"),
tedy na základě prezentace, a nikoli re-prezentace. I
to je nějak zahrnuto v tezi, která říká: řád se rodí z
fluktuací.
Co tedy patří k pojmu smyslu? Sebeorganizující se systém
v určitém okamžiku dosahuje stavu, v němž se předvídatelnost
jeho chování hroutí, systém v tomto kritickém bodě nejen
může, nýbrž musí volit z mnoha alternativ, a také -- skutečně
-- náhle (a neočekávaně) přechází do nového stavu (ocitl
se na kraji zhroucení, tedy musel něco udělat, aby zachránil
svou ztracenou rovnováhu, řečeno jednodušeji), kterýžto
nový vztah může mít úplně jiné vlastnosti než měl předtím.
Stručně: živý systém uskutečnil náhlý skok do složitějšího
uspořádání (a to právě je také ona autoorganizace, totiž
produkce vlastní identity), ale potom lze právě tento
náhlý skok (=změnu) chápat jako smysl.
Zjevně to není nějaká abstraktní myšlenková konstrukce,
neboť tomu velmi dobře rozumíme -- a jak je přízněčné,
rozumíme tomu právě na základě vlastní tělesné zkušenosti:
jdu po známé cestě a najednou změním směr, čímž ale TEPRVE
něco takového jako SMĚR USTAVÍM : teď jdu skutečně někam
(právě proto jsem odbočil z cesty, po které jdu již po
několikáté): teprve tato změna to je,. co dává mému pohybování
smysl (proto lze říci: teprve teď jdu "někam"),
takže -- když tuto zkušenost zobecníme, je možné říci:
směr/smysl je jenom tam, kde byl ustaven původní ODCHYLKOU.
A proto tvrdím: v tomto poli (do něhož patří i zcela současný
pojem komunikace) je pojem smyslu nesrozumitelný bez možnosti
tělesného (nějak smyslového) zakoušení smyslu pro směr,
smyslu jakožto změny směru.
Šel bych dokonce až tak daleko, že něco takového bych
uváděl jako příklad pro to, co Varela nazývá EMBODIED
COGNITION. A když dodám, že odbočuji proto, protože tam
někde je něco, co mne zaujalo a na co se chci podívat
(a proto odbočuji, měním směr), potom lze říci, že ani
pojem cognition není tak neutrální, jak se zdá, neboť
je zřejmé, že spíše než k "knowledge" (poznávání)
odkazuje k "understanding" (porozumění světu),
neboli, jak by se dalo říci archaickou češtinou: není
to poznávání světa, nýbrž jeho seznávání (seznamování
se se světem -- a to v oboustranné komunikaci s ním, jež
pak pokračuje v každé komunikaci o světě, ať už řečí,
obrazem anebo čímkoli jiným -- třeba mlčením). Význam
pojmu "smysl" má blízko k tomu, co označujeme
jako relevanci: jen tehdy, pokud nás něco zaujme (podnítí
naši pozornost tak, že se cítíme být afikováni, dotčeni
-- což je jeden pól komunikace, cesta od prostředí k nám),
jen potud něco spatříme a snažíme se "komunikovat"
druhým: událost, kterou by v anglištině vskutku nebylo
možné nazvat jinak než enactment (of something) out of
background, a je jasné, že vnímání, seznávání a poznávání
je vždy embodied action.
V této verzi kognitivní filosofie je pojem komunikace
spíše implikován. Naproti tomu u takového Whiteheada je
již téměř explicitní, jakkoli časově je Whiteheadova kosmologie
mnohem starší (a explicitní je zde "komunikace"
možná právě proto, že Whitehead se skutečně snažil vypracovat
moderní kosmologii). To je téma, jemuž se nemohu věnovat
detailně, a proto se pomalu začnu blížit úvahám shrnujícím
a závěrečným, které se týkají filosofického pojmu komunikace.
Aniž by totiž bylo nutné podnikat exkurs do Deleuzovy
rhizomatiky, je zřejmé, že pojem komunikace implikuje
v současném myšlení především vztah, dokonce síť vztahů,
avšak současně s tím i dění/stávání, které není strukturováno
(organizováno, regulováno) principem, nýbrž limitou či
limitami tohoto dění (bod, k němuž je systém vztažen,
jehož však nikdy nemůže doáhnout, nemá-li se zhroutit).
Komunikace je tedy především dějící se pole vztahů, které
se stále znovu aktualizují, aniž však spolu kdy všechny
možné aktualizace přestávají v tomto poli komunikovat.
To, co se komunikuje, to jest smysl, jsou jakoby události
na povrchu tohoto dějícího se pole, vznikající vždy tehdy,
snažím-li se konfigurovat určité vztahy do podoby informací.
Ale ony události na povrchu spolu neustále rezonují, interferují,
ruší se a zesilují.
Zbývá už jen říci, proč jsem jako název této úvahy zvolil
titul Komunikace a mnohonásobná smrt.
Přiznám se, že mne k tomu inspiroval jednak film Toma
Tykwera Lola běží o život a jednak Jean Francois Lyotard.
Tykwerův film je totiž mnohem zajímavější, než se na první
pohled zdá, a rozhodně v něm nejde jen o nějakou postmoderní
hru s možnostmi. Což ví každý fanda počítačových her,
který je okamžitě doma, protože pozná, že Lola je jeho
"avatar". Má splnit určitý úkol v určitém čase
v neznámém prostředí s neznámými parametry. První pokus
(jak právě dobře vědí všichni zkušení hráči počítačových
her) je pouze seznamovací a k úspěchu vede jen náhodou
(anebo proto, že hra je příliš jednoduchá). Při druhém
se hráč snaží být chytřejší a ví, čemu se vyhnout: Lola
sice na začátku zakopne, ale potom čas dohání, téměř se
setká s bezdomovcem (o kterém ale nic neví) a u supermarketu
je nakonec o chvíli dřív; sice už umí zacházet se zbraní,
ale pořád to ještě není ono. Teprve při třetím pokusu
zvládne celou cestu tak, jak je třeba -- ale to, že uspěje,
je nakonec stejně jen věc náhody a zcela nepředvídatelné
shody okolností: dokázala se sice vyhnout překážkám, jenže
právě tím spustila zcela nečekaný mechanismus, který z
předchozích dvou pokusů nebylo lze tušit a který -- ironicky
-- vyústí v úspěch dokonce dvojnásobný. Teorie modelování,
kterou tento film rovněž připomíná, říká, že modely vytváříme
proto, aby v tom, co chápeme jako realitu, umíraly spíše
naše teorie než naše těla. To ale znamená, že dovedeme
dokonce modelovat i různé verze vlastní smrti.
V prostoru komunikace, který se vytvořil jako efekt složitosti
našeho světa, jsme tedy s to překračovat dokonce i zdánlivě
nepřekročitelné hranice vlastní individuální existence.
Když Jen Francois Lyotard uvažuje o dnešním chápání hmoty/energie,
dochází k tomuto závěru: "Dík současné
technovědě došel člověk k poznání, že nemá monopol na
ducha, to jest na vývoj ke komplexitě, že komplexita není
jako nějaký osud vepsána ve hmotě, nýbrž že je v ní možná
a že vývoj k ní nastal náhodně, ač pochopitelným způsobem,
již před ním. A zejména pochopil, že jeho vlastní věda
je komplexifikace hmoty, v níž se energie jakoby sama
reflektuje, aniž by na tom měl člověk nějakou účast. A
tedy že se nemůže pokládat ani za původ ani za výsledek,
nýbrž za transformátora, který svou technovědou, svým
uměním, svým ekonomickým vývojem, svou kulturou jakož
i jejich schopností paměti zajišťuje suplementaci této
komplexity v universu." (L'inhumain, "Čas, dnes.")
Ačkoliv se to nezdá, vrací se vlastně Lyotard k nové verzi
Leibnizovy Monadologie (jako k jedné z klasických podob
staré filosofické teorie komunikace), čtené očima Henri
Bergsona (jiná její podoba, tentokrát ovlivněná biologií).
V procesu komplexity se naše individualita stává momentem
toho, co Lyotard nazývá "expandující monádou",
jejíž paměť, a tedy i virtuální pole života se díky komplexní
komunikaci stávají transindividuálními. "Elektronická
a informační síť, jež se šíří po celé zemi, vede ke zrodu
globální schopnosti paměti v kosmickém měřítku, která
nemá žádný protějšek v tradičních kulturách. Paradox,
jejž tato paměť implikuje, spočívá v tom, že nakonec není
ničí pamětí. Avšak tento "nikdo" v tomto případě
znamená, že tělo, jež je nositelem této paměti, není již
tělem pozemským. Počítače jsou schopné syntetizovat stále
více (současných) časů, takže Leibniz by mohl říci, že
plodí monádu mnohem "úplnější", než jakou by
kdy lidstvo mohlo být." (L'inhumain. "Čas, dnes.")
A přece: Tykwerův film nakonec ukazuje, že rostoucí komplexita
komunikace, paměť s nepředstavitelnou kapacitou, a tedy
i s nepředstavitelnou schopností předvídání, naprosto
není s to neutralizovat události. To, co se v tomto poli
globální komunikace stává složitějším, je naopak sama
kontingence.
Miroslav Petříček |
|
|
|
|